Vzpomínkový esej: Co si zaslouží vzpomínku na Vladimíra Buberleho
Náhodou jsem si vzpomněl na Vladimíra Buberleho, který by v únoru oslavil narozeniny.
Stoletého jubilea se však bohužel nedožil – odešel před sedmadvaceti lety. Seznámil jsem se s
ním v dospělosti a často jsme vedli dlouhé hovory o jeho životě.
Narodil se v srdci Prahy, avšak jeho dětství brzy narušila tragédie. Otec, který po válce zmizel
v neznámých končinách Sovětského svazu, se nakonec ocitl ve Francii, kde zanechal hluboký
otisk v synově srdci. Matka, osamocená, ale statečná, mu poskytla oporu a lásku. Mladý
Vladimír projevoval neobyčejnou jazykovou zdatnost, kterou mnozí obdivovali. Když mu
bylo čtrnáct let, farář Novák rozhodl, že jeho místo není na základní škole pro hluchoněmé.
Smíchovská budova ústavu pro hluchoněmé se mu stala novým domovem. Matka si nemohla
dovolit každodenní cesty do školy, a tak zůstal na internátě. Často si tajně bral knihy ze
sborovny a četl je pod polštářem s baterkou až do půlnoci – jeho hlad po vzdělání byl
neukojitelný.
Po absolvování školy se ponořil do společenství neslyšících. Poprvé se ocitl na divadelním
jevišti, kde jej osud svedl dohromady s mladým dramatikem Pavlem Kohoutem. Ten byl
ohromen schopností neslyšících herců zvládat veršované texty. Buberle mu tehdy řekl, že
neslyšící nevnímají poezii mozkem, ale citem – rytmus cítí celým tělem. Kohouta to
fascinovalo, ale zcela tomu nerozuměl.
Jeho život byl pevně spjat s komunitou neslyšících. V automotoklubu neslyšících se stal
viceprezidentem pro Evropu. Inspiroval se Západní Evropou, což v tehdejší socialistické době
nebylo obvyklé. Nebál se kritizovat funkcionáře Svazu invalidů, kteří rozhodovali o životě
neslyšících.
Humanitární práce
Buberle působil jako neprofesionální tlumočník a pomáhal zdarma. Někdy byl pozván na
kávu či dort, což pro něj znamenalo víc než finanční odměna.
Boj za práva neslyšících
Po sametové revoluci se rozhodl založit samostatnou organizaci – Českou unii neslyšících.
Když se později objevila myšlenka na ASNEP (Asociaci organizací neslyšících,
nedoslýchavých a jejich přátel), vedlo to k rozdělení komunit.
Největší boj svedl za zákon o znakové řeči. V Poslanecké sněmovně jednou prohlásil:
„Znakový jazyk není jen nástrojem komunikace, ale i projevem naší identity.“ Bojoval za jeho
uznání, avšak jeho snahy byly dlouho neúspěšné.
Mezinárodní spolupráce
Unie byla zapojena do spolupráce se Světovou federací neslyšících jako řádný člen. Nakonec
však Federace váhala, zejména její rada.
V roce 1995 se ve Vídni konal kongres Světové federace neslyšících na téma Směrem k
lidským právům. Zástupci organizací z celého světa se kongresu vedle, přičemž z České
republiky byli přítomni dva delegáti – jeden za Unii neslyšících a druhý za Svaz neslyšících.
Tato situace vzbudila pozornost.

Nakonec se Bulhar Panev stal viceprezidentem federace a ostře se vymezil proti českým
delegátům. Nakonec Světová federace neslyšících uznala jako řádného člena pouze Svaz
neslyšících.
Osobní vzpomínky
Zažil jsem s Buberlem mnoho chvil, jak v soukromém, tak veřejném životě. Jeho projev byl
inspirativní, diskuse vedl s ostrým a vtipným stylem. Byl mistrem znakový jazyk, pohyboval
se s plynulostí rodilého neslyšícího.
Jeho konec v České unii neslyšících byl hořký. Při volbách vedení byl zvolen Novák, kdysi
předseda oblastní pobočky v Praze, a to jako člověk mimo komunitu. Buberle protestoval, ale
nakonec rezignoval a odešel. Tato událost ho zasáhla, zvláště v období, kdy se potýkal se
zdravotními obtížemi.
Po jeho odchodu se komunita ještě více roztříštila. Tři pobočky se oddělily a vytvořily novou
organizaci, přičemž se spekulovalo o neprůhledném financování. Buberleho životní dílo bylo
plné vzestupů i pádů, ale jeho odkaz zůstal.
Dnes, kdy si na to vzpomínám, vím, že byl člověk nesmírně odhodlaný. Měl své chyby, ale
jeho vize byla jasná: vytvořit lepší svět pro neslyšící. A za to si zaslouží naši vzpomínku.
Roman Lupoměský