Polemika nebo sociální komentář?

Slyšíš mě? – film, který mluví srdcem, ne hlasem

Minulou sobotu jsem si konečně našel chvíli pro sebe a náhodou navštívil kino. Promítal se španělský film „Slyšíš mě?“, který trval 99 minut.

Film mě hluboce oslovil, protože se dotýká komunity neslyšících napříč třemi generacemi – ukazuje jejich svět uvnitř světa slyšících.

Příběh sleduje manželství neslyšící ženy a slyšícího muže, kteří společně vychovávají slyšící dítě. Film krásně, ale i smutně ukazuje, jak je pro neslyšící často těžké najít své místo ve slyšící společnosti.

Závěrečná scéna mě dojala – neslyšící matka leží se svým dítětem na zahradě a společně znakují jméno svého psa Luka.

Ten okamžik symbolizuje hrdost, lásku a přijetí – dítě vyrůstá dvojjazyčně, rozumí jak slyšícím, tak své znakující mamince.

Tento film mi také připomněl jeden osobní zážitek z dob socialismu.

Moji neslyšící rodiče tehdy pozvali domů jiné neslyšící rodiče se slyšícím dítětem. Pamatuji si, že to dítě neznakovalo, protože jeho slyšící babička měla silný vliv a vedla ho výhradně k mluvení.

Tím se mezi dítětem a jeho neslyšícími rodiči vytvořila komunikační bariéra.

Babička tak vlastně převzala roli náhradní vychovatelky, zatímco rodiče se svým dítětem mohli komunikovat jen minimálně.

Tehdy jsem pochopil, jak moc je znakový jazyk důležitý pro vztah mezi rodiči a dětmi, a jaké následky může mít jeho potlačování.

 Znám i opačný případ – slyšící dítě neslyšících rodičů, které vyrůstá bez podpory babiček a dědečků.

Tyto děti často zažívají, čemu se říká „dětství tlumočení“ – od malička tlumočí svým rodičům u lékaře, ve škole nebo na úřadech.

Je to těžká role a někdy zanechává i hluboké trauma.

Někteří z nich později najdou cestu k profesi tlumočníka a stávají se CODA (Children of Deaf Adults) – slyšícími dětmi neslyšících rodičů, které propojují oba světy.

Ale je pravda, že ne všichni k tomu přistupují profesionálně nebo s pokorou – a to je téma, nad kterým bychom se měli zamyslet.

Film „Slyšíš mě?“ mi připomněl, že komunikace je most, ne bariéra.

A že slyšet nebo neslyšet není to nejdůležitější – důležité je porozumět si srdcem.

Text: Roman Lupoměský