Matka tlumočníků znakové řeči odešla.
Dozvěděl jsem se o úmrtí tlumočnice do znakového jazyka Emilíe Mrzlíkové, která se dožila vysokého věku. Pro komunitu neslyšících lidí, tato událost představuje vzpomínku na osobnost, která je s nimi spojená mnoho let. Osobně jsem ji znal, a to díky tomu, že její neslyšící rodiče se přátelili s mým neslyšícím dědečkem, před druhou světovou válkou, jelikož pocházeli z Lovosic.
Před dvaatřiceti lety jsem měl tu čest potkat Emilii Mrzílkovou během její návštěvy v Praze na Smíchově poté, co se vrátila z Gallaudetovy univerzity. Tato setkání byla umožněna díky pozvání tehdejšího prezidenta Světové federace neslyšících, Dr. Yerker Anderssona. Emilie vstoupila přímo do sborovny, kde se konala přednáška, a některé učitelky opustily místnost, aby se vrátily do svých tříd. Ale moje bývalá třídní učitelka zůstala až do konce přednášky a využila příležitosti sdílet tento okamžik s ní. Poté nás spolu doprovodila do třídy, kde jsem seděl v lavici. Emilie a já jsme se podrobně bavili o vzdělávání neslyšících v Americe. Poslouchala mě pozorně a souhlasně pokyvovala hlavou. Když odešla, učitelky okamžitě přišly ke mně, držely mě za ruku a žádaly mě, abych jim sdělil, o čem jsme si povídali. Tato událost, že mohla být svědkem vzdělávacího systému v Americe, měla významný vliv na rozvoj vzdělávání neslyšících v Americe.
Emilie tlumočila od dětství pro své rodiče, kteří byli neslyšící, a tuto dovednost následně přetavila do dobrovolnické a profesionální dráhy tlumočníka znakového jazyka. To bylo v období socialistického režimu až do sametové revoluce, kdy bylo málo tlumočníků znakového jazyka.
Po sametové revoluci ji pozval na Hrad Václav Havel, kde měla příležitost pomoci s tlumočením do znakového jazyka jeho projev. Měla také zkušenosti s prací pro Televizní klub neslyšících.
Její znakování bylo elegantní a přesné. Bohužel, se změnou znakových systémů a přechodem na mezinárodní znakový jazyk se mnoho znaků, které používala, ztratilo. Mladší generace neslyšících a uživatelů znakového jazyka začala používat nové znaky.
Chci touto cestou vyjádřit uznání za její práci pro komunitu neslyšících, kterou vykonávala více než padesát let. Její přínos je nezapomenutelný a zapsán do dějin neslyšících komunit.
S úctou a tichou vzpomínkou
Roman Lupoměský